Jednoho krásného rána (přesně 18. května l.p. 2001) jsem usoudila, že mi není standardně mizerně, ale mnohem hůř. Moje tělesná teplota se pohybovala lehce přes 39°C a krk po letmém pohledu do zrcátka projevoval i pro laika nesporné znaky hnisavé angíny. Polykat nešlo (což občas nevadí, je naděje na shození alespoň pár přebytečných gramů.... dekagramů.... no tak dobře, mizerové, kilogramů, bléééé) a mluvit už vůbec ne (což je větší škoda, protože nemůžu nadávat). Sakra, ale tohle už není na aspirin, tohle už by možná chtělo konzultaci lékaře. A vyrazila jsem tedy na polikliniku Mazurská v Praze 8. Opět jeden z mých nápadů, hodných debila. Jak mi někdo mohl naměřit IQ 127 nechápu. Leda tak -127...

No a tak si to kolem osmé hodiny ranní metelíme se Silvestrem na středisko a hledáme, ke kterému doktorovi vlastně patřím (moje poslední návštěva v onom zařízení byla v říjnu 1997 se zánětem dutin, od té doby jsem raději všechno přecházela. Vzhledem k mému nedobrému zdravotnímu stavu a pramalé schopnosti komunikovat všechno vyřizuje Silvestr. V ordinaci, do které patřím by se mělo ordinovat od 7:15, střídají se v ní každý sudý a lichý pátek dva lékaři. Jméno lékaře, ke kterému patřím jsem zapomněla, nepřipadá mi důležité, hlavně, když mi někdo prohlédne a třebas trošku pomůže. Ach, ta má naivita...

Pan doktor není, možná bude chvilku po desáté, protože pak snad bude mít pohotovost či co... A lidí už v čekárně fůra - s horečkou to nezvládnu! Jdu tedy loudit ošetření do ordinace vedle. Vzhledem k tomu, že v čekárně sousedního lékaře sedí pouze jedna paní, doufám, že se co nevidět dostanu do postele. Jak jsem stará, tak jsem blbá... Vyšla sestřička, vrhla po mě přísným pohledem a uvědomila si, že mě nezná. Cože chci, ptá se. Na mou částečnou odpověď, že jsem u nich ještě nebyla, mi okamžitě oznámila, že pan doktor cizí neošetřuje a ať se zkusím nechat ošetřit jinde. Možná, že kdyby mě nechala doříct, že mám horečku, že by se slitovala a chvilku lékařova času pro mě vyšetřila... ale nenechala. Dobře mi tak, nemám tak často obtěžovat lékaře, navíc když má čekárnu narvanou jedním člověkem... a vždyť od mojí poslední návštěvy ještě neuplynuly ani čtyři roky...

Vzdávám to a hrnu se, huhlajíc něco nehezkého, čemu se však nedalo rozumět, směrem k východu, lékárně a následně nejbližší volné posteli. Silvestr se ještě na informacích ptá sestry, co v takovém případě dělat - a dozvídá se, že (podle vlastního názoru paní v modrém plášti) by bylo nejlepší obcházet všechny doktory, kteří v tu dobu měli ordinační hodiny a pokusit se domluvit, zda by neusoudili, ze ošetření by bylo vhodné. Na to Silvestr briskně odpověděl, že s horečkou není nejlepší sedět u každého doktora a čekat bez klepání, které je zakázané, na další oznámení, že mají pacientů dost a že neberou. I jal se Silvestr z paní na informacích vydobýt radu odbornou, blbec jeden. Paní chvíli koukala, jako když nechápe, co to po ní vlastně chce a když dotaz formuloval slovy - odmítli nás ošetřit a já jsem nasrán, co mám dělat - bylo mu po chvíli poskytnuto telefonní číslo na zdravotního radu (snad Prahy 8) s adresou Zenklova 43. Ještě před poliklinikou jsme se pokusili dovolat na udané číslo, ale ouha - pan rada nebyl u telefonu. A protože je Silvestr šťoural a zvonící telefon, který nikdo nebere ho přivádí k nedůvěře, že volá na správné číslo, začal řádit. Nejprve mne na mou úpěnlivou prosbu, že už je mi fakt docela blbě, hodil do postele, kde jsem měla snad sama umřít, či se pokusit chorobu ukecat, aby odešla v míru a pokoji bez boje a především bez lékaře a sám se jal zjišťovat, co se zjistit dá. Ještě že, jak mi posléze vyprávěl, je na službě Eurotel asistent ochotná služba, která vyhledala číslo na zdravotní personál okolo zdravotního rady a najednou se nestačil divit. Velmi ochotná paní nás politovala, řekla, že bohužel s tím nemůže nic dělat, neboť na Praze 8 není státní lékař a nad soukromníky nemají téměř žádnou moc. Ale byla skvělá, neboť jí Silvestrovo šťourání nedalo a zavolala svoji kolegyni, která ochotně hned z hlavy poradila jméno doktorky z oné polikliniky, která jim už asi, jak naznačila, párkrát vytrhla trn z paty a byla ochotna brát i pacienty, které nezná. Škoda že to trvalo skoro hodinu, než se dopídil pomoci a já v tu dobu už byla zalezlá pod peřinou a odmítala další pokusy s mým ubohým, chorobou týraným tělíčkem zase někde cestovat. Vždyť bude-li hůř, hurá v noci na pohotovost (a jsem zvědavá na jejich vyvalený oči, až jim na jejich dotaz, proč jdu až teď se nechat ošetřit, oznámím, že dopoledne se mi to v poliklinice Mazurská prostě nepovedlo). Asi pátek není dobrý den na zdravotní ošetření.

Tak mě vlastně napadá, že jsem ten den přes veškerou mou snahu vlastně lékaře neviděla - úspěšně se mnou zametaly jen sestry, které ale určitě mají nárok, protože mají nízký plat a já platím daně jen jednou za měsíc.... Což jsem taky ráda, protože kdybych na daních zdravotní pojišťovně zaplatila víc, mohla bych zažít i víc srandy, a to bych taky nemusela přežít...

  Krkonošský deník

12. října ..... přistěhovali jsme se z hnusné a smradlavé Prahy do nového domu v Krkonoších. Bože, jak je zde krásně! Už se nemohu dočkat, až majestátní vrcholky pokryje zářivě bílý sníh.

20. října ..... Krkonoše jsou tím nejkrásnějším místem na zemi. Podnikli jsme malý výlet do okolí a přitom jsme viděli několik jelenů. Jak byli graciézní! Zdá se mi, že jelen je jedno z nejúžasnějších zvířat na zemi.

11. listopadu ..... Brzy začne lovecká sezona. Nemohu pochopit, jak někdo může zabít něco tak nádherného, jako je jelen. Doufám, že už konečně začne sněžit.

2. prosince ..... Minulou noc konečně sněžilo. Probudil jsem se a vše bylo pod jiskřivě bílou pokrývkou. Krása jako na vánočním pohledu. Proházel jsem příjezdovou cestu a uspořádali jsme rodinnou koulovačku. Potom projel kolem sněžný pluh a musel jsem znovu proházet příjezdovou cestu. Prostě to tady miluju!!!

12. prosince ..... Minulou noc připadl další bílý sníh. Sněžný pluh si zopakoval žertík s příjezdovou cestou. Nevadí - během chvilky jsem ji znovu proházel.

19. prosince ..... Další sníh napadl minulou noc. Kvůli zahrnuté příjezdové cestě jsem se nedostal do práce. Jsem úplně vyčerpán prohazováním. Zkurvenej sněžnej pluh!!!

22. prosince ..... Včera napadlo ještě víc těch bílejch sraček. Mám na rukou puchýře od lopaty. Jsem přesvědčenej, že sněžnej pluh čeká někde za rohem, dokud neproházím cestu. Parchant jeden!!!

25. prosince ..... Veselé zkurvené vánoce! Víc zasranýho sněhu! Jestli jednou dostanu do ruky toho zkurvysyna, co řídí sněžnej pluh, tak ho přinejmenším nakopu do prdele. Nechápu, proč prostě nepoužijou na silnici víc soli, co by rozpustila ten sajrajt.

27. prosince ..... Zase napadl vagón těch bílejch sraček. Už tři dny jsem nevystrčil rypák, s výjimkou prohazování příjezdové cesty pokaždé, když projel pluh. Nakonec i pluh uvázl v závěji a ten ksindl řidič si přišel vypůjčit moji lopatu. Řekl jsem mu, že jsem jich už šest polámal, když jsem prohazoval svou příjezdovku, a pak jsem do něj mlátil tou sedmou, až se dal na útěk.

28. prosince ..... Konečně jsme se dostal z baráku. Odstranil jsem z auta to bílý svinstvo a vydal se do obchodu pro nějaké jídlo. Při zpáteční cestě mi vběhl přímo do cesty jelen a už se to nedalo ubrzdit. Na autě mám škodu aspoň za tři tisíce. Ty zkurvený bestie by se měly postřílet! Že je ti lovci v sezoně nevymlátili všechny!!!

10. března ..... Odvezl jsem auto do servisu ve městě. Člověk by nevěřil, jak může za jednu zimu zrezivět od tý debilní soli, co s ní ty hovada sypou silnice!

12. dubna ..... Odstěhovali jsme se do Prahy. Teď teprve vidím, jak je to nádherné město. Nechápu, jak někdo může žít v takové prdeli, jako jsou Krkonoše...

Anežka, to je prostě kus. Pohled na ni dokáže rozehřát i stoletého kmeta. A byla - jak už hezké dívky bývají - velice vybíravá. A vybrala si mne. Úsměv, slůvko, procházka, jak už to bývá. V restauraci "Na růžku" bylo hlučno. "Copak Anežka, jak jsi s ní daleko?" vyptávali se kamarádi závistí uskřípaným hlasem. "Příští týden jsem ji k sobě pozval na motýla," pochlubil jsem se skromně a jaksi mimochodem.
Kdekdo ví, že jsem kdysi začal sbírat motýly. To když jsem od kamaráda Lojzka, co jezdí po světě, dostal jednoho tropického přímo z Brazílie. Protože moje sbírka dál nenarůstala, zval jsem více i méně pohledné dívky z okolí na prohlídku toho jednoho. Žádná dívka mi na sbírku nenalítla, ale motýl z Brazílie získal jaksi věhlas.
"Heleď," povídá mi důvěrným hlasem Lojza, "nemysli si, že Anežka je nějaká buchta. To je uragán, tornádo a smršť dohromady. Kamaráde, na tu stačit nebudeš a ještě si urveš ostudu." Nojo, napadlo mě, co když tu vichřici skutečně neuspokojím? "A co mám dělat?" zeptal jsem se Lojzy. "Byl jsem loni ve Španělsku a něco jsem si dovezl. Asi už jsi o tom slyšel, říká se tomu Španělský mušky." "Ale Lojzo," povídám polekaně, "víš, že jsem spíš přes motýly, o mouchách nic nevím." "Prdlajs mouchy," znalecky vysvětloval Lojza, "to jsou tabletky, jednu pět minut před tím spolkneš a nic tě pak nezastaví. Ani deset Anežek!" Zazářil jsem. "A dáš?" "Ze seš to ty, tak dám!" povídá Lojza.
Anežka přišla. Shlédla sbírku jednoho motýla a já spolkl tabletku. Usedli jsme na gauč. Rozepjal jsem jí knoflíček. Jinak nic. Pouze tréma. potají jsem spolkl další tabletu. Pili jsme Vetlínské zelené, podprsenka ležela na koberci a ... nic.
Anežka trošku znervózněla a já šel do koupelny, kde jsem si nasypal do úst ještě tři tabletky. Mazlili jsme se s Anežkou asi půl hodiny, když v tom to přišlo! Celičkou noc jsem byl v neustálém pohybu. Nevydržel jsem chviličku posedět, odpočinout.
Druhý den v poledne se mi třásly nohy, cítil jsem se totálně vyčerpaný a prázdný. Klid však stále ještě nepřicházel. Tornádo, uragán, smršť - hadr proti mě! Teprve k večeru , když už ze mne byla pouhá třesoucí se slupka, seděl jsem v nejmenší místnosti svého bytu, Anežka odešla už včera večer, když "Španělské mušky" zabraly, a četl jsem, kupodivu česky, na poloprázdné krabičce tabletek:
Upozornění: Přípravek je velice účinným projímadlem. Doporučuje se největší denní dávka 1 tableta. Účinek se dostavuje zpravidla po jedné hodině a trvá až 24 hodin. Ukládejte mimo dosah dětí! Spofa.